TyfloCentrum Pardubice, o.p.s.
Poskytovatel sociálních služeb pro lidi se zrakovým postižením v Pardubickém kraji
"SPRÁVNĚ VIDÍME JEN SRDCEM. CO JE DŮLEŽITÉ, JE OČÍM NEVIDITELNÉ." Antoine de Saint-Exupéry 
Poskytovatel sociálních služeb pro lidi se zrakovým postižením v Pardubickém kraji
"SPRÁVNĚ VIDÍME JEN SRDCEM. CO JE DŮLEŽITÉ, JE OČÍM NEVIDITELNÉ." Antoine de Saint-Exupéry
Zrakové postižení mám vrozené, od narození. Dlouho jsem o něm já ani moji rodiče nevěděli, jen jsem po běžných kontrolách u očního lékaře postupně začala nosit silnější brýle. Až v 10ti letech, při návštěvě příbuzných, si všimli, že se zrakem velmi obtížně orientuji v neznámém prostředí. Zajeli jsme proto na oční kliniku, kde se rodiče dozvěděli mou diagnózu. To, že vidím o dost hůř než vrstevníci, jsem sice přibližně do 20ti let tak nějak tušila, nechtěla jsem si to ale ani v nejmenším připustit a žila, dá se říct, život jako ostatní, což pro mě bylo v určitých situacích velmi náročné zvládat. Chodila jsem do běžné ZŠ i SŠ a až na VŠ jsem si dopátrala v knihách přesnou oční diagnózu a co to obnáší. Nejtěžší pro mě bylo přiznat si před sebou a před ostatními, že hodně špatně vidím a že s tím souvisí nějaká omezení. Musela jsem se smířit s tím, že si nemůžu plnit profesní sny a pracovat jako průvodkyně v zahraničí, udělat si řidičák, hrát míčové hry, jezdit na kole, pozorovat hvězdy a podobně. Celý život mě to stresovalo, připadala jsem si kvůli tomu méně hodnotně. Bála jsem se, aby mě okolí kvůli zrakovému postižení "bralo mezi sebe", aby mě lidé neodsoudili. A to i přesto, že jsem měla a mám dobré zkušenosti a dobré přátelé, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
Co mi pomohlo? V přijímání zrakového postižení, jeho přiznávání na veřejnosti a jak si život s handicapem usnadnit pomohla podpora a přijetí rodiny a přátel, psychoterapeutické konzultace a také pracovníci v TyfloCentru Pardubice. Díky jejich podpoře a rozhovorům s nimi jsem byla například schopná začít postupně používat bílou hůl, aniž by se mi rozbušilo srdce. V současné době ji už dokážu použít, když potřebuju, a necítím se kvůli tomu trapně. A přitom to pro mě byla po mnoho let jedna z nejnáročnějších situací, kterou jsem dřív nedokázala zvládnout. Postupně jsem si pořídila lupu, kompenzační pomůcky pro zrakově postižené a první bílou signalizační hůl. Naučila jsem se požádat o pomoc druhých, když už některé věci "neukoukám" nebo je zrakem obtížně zvládám. Když to shrnu, tak i díky informacím a službám v TyfloCentru Pardubice jsem i se zrakovým postižením v mnoha oblastech samostatnější a vím, jak řešit případné překážky a výzvy, které mi zrakové postižení přináší.
I přes všechny životní peripetie si dokážu život užít plnými doušky a vždy si najdu cestu, jak si splnit svá přání a sny. Ráda cestuji, plavu, jezdím na dvojkole, navštěvuji různé vzdělávací kurzy, kreslím s pomocí lupy a dobrého osvětlení, chodím na kurz tance, běhám s pomocí trasérky - dobrovolnice. Plním si jeden ze svých snů a s pomocí dobrovolnice Irči šiju různé věci, oblečení i patchwork. Navíc jsme si skvěle sedly a staly se z nás dobré kamarádky. Naučila jsem se sjezdové lyžování na lyžařském kurzu pro zrakově postižené, za doprovodu traséra.
A co bych ráda výhledově dělala? Například se zdokonalila v hraní na kytaře, procestovala svět apod. Je tolik možností, jak i s handicapem žít život aktivně, šťastně a s vnitřním naplněním. Paradoxně je pro mě handicap motorem, který mě žene dopředu.
V roce 2008 se mi začal zhoršovat zrak. Během sedmi let (až do roku 2015) jsem prodělal šest operací a jednu injekci, od té doby mám zrak stabilizovaný. I přes prodělané operace jsem už nepřečetl běžné tištěné texty, neviděl jsem nerovnosti a překážky, a tak jsem začal chodit do města i na cesty s doprovodem. Zrakové postižení mě omezovalo a omezuje ve většině domácích činností (doma, v garáži, na zahradě). Bylo a je pro mě náročné říct si o pomoc, protože jsem byl doma zvyklý udělat si všechno sám.
Když se mi zrak nenávratně zhoršil, tak manželka zjišťovala, kde bychom našli nějakou pomoc. Podařilo se nám zjistit, že existují organizace Tyfloservis a TyfloCentrum Pardubice. Postupně jsem začal s oběma organizacemi pracovat krůček po krůčku na tom, abych si dokázal poradit sám, byl i ve své situaci co nejvíce samostatný. Vyřídil jsem si příspěvky pro lidi se zrakovým postižením.
Bylo mi doporučeno používat při chůzi bílou hůl, tu jsem zpočátku asi půl roku až rok odmítal. Bylo to pro mě nepředstavitelné. Pomohl mi rozhovor se zaměstnankyní TC Pardubice, která si podobnou situací v minulosti sama prošla. Začal jsem tak bílou hůl postupně nosit v tašce, občas jsem ji mimo své známé prostředí vytáhl a postupně jsem se začal s holí sžívat tak, že jsem ji vytáhl i ve městě, kde žiju. Dnes už bych bez bílé hole nevyšel ani před bránu domu, znamená pro mě velkou pomoc. Dnes už navíc kamarádi a známí nemají zbytečné otázky, proč bílou hůl nosím, a berou mě takového, jaký jsem.
Naučil jsem se psát na klávesnici všemi deseti, do té doby jsem nikdy do klávesnice neťukl. Díky tomu jsem si mohl zažádat o notebook s mluvícím programem, na kterém si samostatně hledám nové informace, zprávy, počasí, zeměpisné informace a spoustu dalších věcí. Je to pro mě smysluplné využití volného času. Dozvěděl jsem se o dalších pomůckách pro lidi se zrakovým postižením, a tak jsem začal používat například hlasovou pomůcku Mluvík na měření teploty, zjišťování aktuálního času a dnů v týdnu. S pomocí "hladinky" si sám zaliju kafe. Používám lupu na televizi, kamerovou lupu na čtení, mluvící glukometr a další pomůcky. Jsem rád, že díky těmto pomůckám jsem zas o krok dál a soběstačnější. Pro čtení používám lupu nebo poslouchám zvukové knihy. V domácích činnostech mi nejčastěji pomáhá rodina. Kromě toho jezdím s TyfloCentrem Pardubice na výlety, pobyty v Poděbradech, zajdu popovídat s lidmi na Kafíčka. Odreaguji se tak od obyčejných domácích činností, přijdu mezi lidi, pobavím se s ostatními a vím, že v tom nejsem sám.
A co dalšího rád dělám? Rád odpočívám, sleduji v televizi různé sporty. Začal jsem cvičit na čerstvém vzduchu a do budoucna bych se cvičení rád věnoval, začal chodit víc na procházky, výlety. Prostě si zlepšit tělesnou kondici.
Miloslav K., 72 let
Jako většina lidí jsem si užil dětství, pubertu i dospívání. Prošel jsem jako průměrný žák základní a střední školou. Po vojně jsem hned pracoval jako stavbyvedoucí u velké firmy v Hradci Králové. V přemýšlení o budoucnosti mě nikdy nenapadla tahle varianta do chvíle, než se stala událost, která změnila od základů celý můj život a jasně ukázala, že dlouhodobé životní plány rozhodně nepatří mezi dosti důležité prvky mého života. Došlo k tomu na podzim roku 2001, kdy jsem měl těžkou autonehodu, lékaři v nemocnici mi nedávali žádnou šanci na přežití. Tímto okamžikem začaly rodině, přítelkyni, příbuzným a známým hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze života, nebo přežiju? A jestliže přežiju, tak v jakém stavu? Jako zázrakem jsem se začal vracet do života a dodnes beru vše jako druhé narození. Nečekaně rychle, tedy po dvou měsících, mě pustili z nemocniční péče do domácí léčby. Postupně jsem se vracel do psychické a fyzické kondice. Vracela se také paměť, kterou jsem při nehodě naprosto ztratil. Bohužel jsem ale dle lékařů nadosmrti přišel o zrak a čich v důsledku poranění mozku, což byl, oproti původním prognózám doktorů, zázrak. Do konce života mi také měla zůstat a také stále zůstává poúrazová diabetes insipidus, tzv. žíznivka. Nepřemýšlel jsem o tom, proč, ale nikdy bych neočekával, že v sobě najdu tak silnou vůli, která mi nedovolí odejít ze světa. A když už jsem tu zůstal, tak existuje určitě i nějaké proto. Cítil jsem, že se prostě musím snažit a chtít rychle se znovu všemu naučit. Všemu – to v mém případě znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet.
Při Vánocích v tom roce si rodiče, sestry a přítelkyně uvědomili, že jsem se k nim vrátil do života. Od té doby, co jsem byl zpět doma v upraveném prostředí pro nevidomého, pomalu jsem se snažil vrátit se k původnímu stylu života, ale bylo to těžké. Často jsem upadal do psychické krize a celé noci přemýšlel, jak budu dál žít, když mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na světě vůbec nutná. Noc se pro mě stala utrpením. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi začaly pomáhat zvládat úkoly v běžném životě. Učil jsem se chodit s bílou holí, jak si zalít čaj, pracovat na ozvučeném počítači a další věci pro nevidomého člověka. Po čase jsem měl prvního vodicího psa a také jsem začal docházet do dnešního pardubického TyfloCentra.
A co mně tenkrát nejvíce pomohlo a podrželo v aktivním životě? Pokaždé říkám blízkým i veřejnosti, že v téhle těžké době mého života mi pomohla má rodina, přítelkyně, příbuzní a známí. Bez nich bych se nedokázal vrátit do tzv. normálního života. Pro všechny byl velmi těžký úkol donutit mě, abych se naučil provádět nejdříve základní každodenní činnosti v mém černém světě a následně i ty náročnější. Rovněž zvyknout si na neustálou přítomnost úplně nevidomého člověka. Přestože nemůžu vyrazit autem, kam bych měl chuť, prohlédnout si nádherná města, památky, výhledy z rozhleden, západ slunce, úsměvy krásných žen a další spoustu věcí, žiju přesto naplno. Dlouhá léta pracuji v TyfloCentru Pardubice, o. p. s., což je pro mne skvělá možnost, jak využít své schopnosti a dovednosti včetně zrakového postižení. Mám také možnost účastnit se aktivit, které TyfloCentrum Pardubice pořádá. Zapadají tam i mé koníčky, nebo činnosti, u kterých se cítím spokojený. I když stále vidím naprostou tmu, jsem vděčný za každou denní chvíli, za další nový den. Vždy když vstanu, tak si uvědomím, že jsem zdravý člověk, který má před sebou spoustu otevřených možností. Baví mě život s mým už třetím vodicím psem. Pomáhá mi bezpečně a v klidu chodit po městě, budovách a využívat hromadnou dopravu. Můj pes mi pomáhá daleko lépe navazovat vztahy, ale především mi dává psychickou podporu. Vždy je pro mne spolehlivým skvělým přítelem dvacet čtyři hodin denně, 365 dní v roce. Navíc mě velice baví jízda na dvojkole, plavání, výlety po naší zemi a rovněž i dovolené v zahraničí. Rád si také povídám se známými lidmi u sklenky dobrého vína či u ohně. Rád naslouchám okolním zvukům v přírodě – zpěvu ptáků, zvuku stromů, padajícího deště, tekoucího potoka... Zajímají mne hlasy lidí i témata rozhovorů v mé blízkosti kdekoliv se pohybuji. Mám radost z každé maličkosti, která mě uvnitř hezky pohladí. Co bych si přál do budoucna? Sice mám svá tajná přání, ale jsem rád za vše, co mi můj "nový" život přinesl. Jsem spokojený s každým dnem, do kterého se probudím a s úsměvem vstanu.
Petr Hromádko
"Taková jsem já, matinko", praví se v operetě Mamzelle Nitouche.
Vážení čtenáři, milí posluchači, byla jsem oslovena milou paní Mílou Prskavcovou (Knažkovou), zda bych nechtěla něco o sobě napsat. Necítím se být nijak výjimečná, doufám ale, že třeba někoho můj článek potěší, jinému snad dodá odvahu zvládat situace, které mu nyní připadají nezvladatelné. Je to také příležitost, jak o sobě dát vědět.
Jmenuji se Monika a už při narození jsem se drala na svět v šesti a půl měsících s váhou lehce nad kilo, výškou 36 centimetrů. Taková malá panenka, říkala mi později mamka s taťkou. No, a protože jsem se potřebovala ještě dovyvinout, strčili mě do krabice jménem inkubátor. Zachránili mi plíce, ale zrak se poškodil natolik, že vidím zhruba na jeden metr pouze na levé oko. I nyní se to stává, ale jsou už prostředky, jak se s tím vypořádat. Psal se rok 1972. A to květen. Takže znamení? Býk.
Do školky jsem nechodila, hlídala mě moc hodná sousedka. A tam se asi projevil můj talent. Zpívala jsem "Malovaný džbánku" na studni s klackem v ruce. Byla to neobyčejná žena, u které jsem nikdy nepocítila, že je něco v nepořádku. Pak následovala, dnes už neexistující, základní škola pro děti se zbytky zraku v Praze na Jánském vršku. Protože jsme si byli všichni rovni, tak ani tam jsem si neuvědomovala, že bych byla jiná než zdravé děti. Naučili jsme se, jak pracovat s lupami, číst Braillovo písmo, psát na kancelářském stroji všema deseti, což se mi dnes hodí při psaní na počítači. Měli jsme speciální zvedací lavice, lampičky, jednu zvětšovací kamerovou lupu na školu. To byl zázrak. Učili jsme se dovednosti, které dnes v životě kvituji. Ale jednu stránku negativní to přeci jen mělo. Byli jsme tam na internátě, já od šesti let. Špatně jsem nesla odloučení od rodičů navzdory skvělé paní vychovatelce. Dodnes si pamatuji na krásný den dětí, každý rok nám paní vychovatelky vytvořily něco dobrého a za splněné úkoly, třeba hod míčkem do pusy šaška na krátkou vzdálenost, jsme si mohly koupit několik dobrot. Krom toho jsem navštěvovala hodiny klavíru. V polovině osmé třídy jsem přibrala i zpěv, protože jsem nejspíš rukama dělat moc neuměla.
Absolvovala jsem přijímačky na Konzervatoř pro zrakově postižené v Praze. Napoprvé se to nepovedlo. Po roce ano. Tam už ale byly vidět rozdíly mezi zdravými a námi. Tenkrát ještě existovala dvouoborovost, abychom se lépe uplatnili v tenkrát lidových školách umění. Bylo to tedy studium náročnější než třeba na Konzervatoři státní, kde se studoval jen jeden obor. Já se vzdělávala ve zpěvu a klavíru. Můj profesor tohoto nástroje byl zaskočen tím, že nečtu z listu. Byla jsem jeho první hodně špatně vidící žačka. A to už učil dlouho. Paní profesorka zpěvu naopak přišla přímo z AMU a já, a ještě jedna spolužačka, jsme byly její první zrakově postižené studentky. Musela se obejít třeba bez zrcadla, které je pro zpěváky vidící tak důležité. Ještě dnes při učení z toho všeho čerpám a žáci to kvitují. Díky paní profesorce jsem získala několik cen na soutěžích konzervatoří v Pardubicích.
Přešla studentská léta a já se najednou ocitla v tom normálním životě. Najednou jsem neuměla díky internátu běžné věci, jako třeba nakoupit si něco k večeři, měla jsem problémy komunikovat s prodavačkou. Najednou jsem zjistila, že existují omezení, která jsem mezi "svými" neviděla. Třeba při seznamování. Budoucí partneři se přeci potkají a vidí, jak kdo vypadá. Osud mě odvál do západních Čech. Tam jsem jako učitelka zpěvu a klavíru prožila nejkrásnějších 13 let. K tomu jsem pořádala koncerty. Zásadním krokem pro mě bylo pořízení vodicího parťáka Mikiho. Proběhly i nějaké ty psí soutěže a krásné rekondice. A hafani, jak známo, jsou dobří prostředníci pro navazování vztahů. Miki si vybral přes piškoty mého budoucího manžela. A pak jsem se přestěhovala za ním do východních Čech. Narodily se nám krásné dvě dcerky Kačenka a Anička. Tu starší nám nechtěly v nemocnici dát s tím, že prý se o ni nebudeme moci postarat. Tak jsme byli přeloženi do jiné nemocnice, kde problém nebyl. A tam jsem zjistila, že to zvládnu. Největší problém byl s únavou. Byla jsem zvyklá všechno hledat očima. Paní Dana Stoklasová z TyfloCentra v Pardubicích mi tenkrát moc pomohla. Naučila jsem se očím částečně ulevit a pracovat hmatem. Bylo to takové moje velké vítězství. S druhou slečnou už problémy nebyly. Vychovávali jsme ty moje holky, já si mohla dovolit občas udělat nějaký ten koncert, abych nevyšla z formy. Bylo to někdy náročné. Umělci to mívají tak, že rozdělí život mezi děti a svůj obor. Nebylo to vůbec jednoduché. Dnes už si užívám pubertu jak vyšitou u obou. A protože bylo potřeba podílet se finančně na chodu rodiny, tak jsem začala soukromě učit zpěv a klavír. Najednou se někde něco pokazilo a já jsem nyní s holkami sama. Už nezbývá moc času na zpívání. Do toho ještě koronavirus, takže matka v domácnosti. To se ale s tím zpěvem neslučuje. Učím a věřím, že se zase vzpamatuji.
A závěrem, co mi handicap bere? Když si sjednávám vlastní koncerty, narážím často na nedůvěru. Většinou vezmou vidícího a známého zpěváka, než-li mě. A také ho jinak zaplatí. Tak máte někdy chuť se na to vykašlat. A pak se vzbudíte a začnete zase bojovat. V poslední době mi práci komplikuje neochota lidí mě vozit na koncerty. Podotýkám, že platím. Tak nevím, kam se ten můj život bude ubírat dál. Co kdybych využila toho, co umím a dělala muzikoterapii v domovech seniorů? Případně si udělala nějaké další kurzy, třeba casisterapii? Je přede mnou plno příležitostí, jen se mi nechce opustit můj milovaný zpěv, který mi tolikrát pomohl z nesnází.
Co mě zlobí v souvislosti s handicapem? Třeba, když se při distanční výuce učím různé ty programy, přes které zjistíte, co mají děti za úkoly, jak se učí a jiné. Stačí, když už to umíte, a to vám to jde daleko pomaleji, než-li vidícím, aby někdo "vylepšil" program a tím pádem se učíte všechno znovu, protože dnes se hledí na grafiku, která je pro nás, zrakově handicapované, dost nepřehledná.
Zlobí mě, když někteří konferenciéři sází na city, protože nevidíte. Já přeci zpívám, protože mám talent, ne proto, že mám špatný zrak. Ale to se lépe prodává. Nebo třeba některé hvězdy pop music mě poplácají po ramenou se slovy, že jsem dobrá. Ale na koncert vás nepozvou.
Co mně to dalo a drží nad vodou? Jsou to především koncerty. Úžasný potlesk lidí, kteří to myslí upřímně. A to poznáte. Umím to, co zdraví lidé, jen to mám trochu složitější. Koncerty pro mě jsou mostem mezi dvěma světy. Vidícími a mnou. To je můj smysl života. Stejně jako to, že zvládám výchovu holek. Bez pomoci lidí, přátel, pracovníků TyfloCentra a dalších ochotných lidí by to nešlo.
Jmenuji se Jitka a je mi 46 let. Narodila jsem se s šedým zákalem v obou očích, který jsem zdědila po své matce a ona po svém otci. Chodila jsem do normální školky, ale už tam jsem si začala uvědomovat, že je něco u mě jinak. Neviděla jsem na maňáskové představení. Na zahradě ve školce jsem neviděla, kde najít paní učitelku. Neviděla jsem na obrázkové knížky, na obyčejnou pastelku na omalovánky. Už v té době pomalu začínal být na psaní fix, což bylo jediné, s čím jsem si chtěla malovat. Protože i moje mamka špatně viděla, tak mně v ničem nebránila a dělala jsem vše, co zdravé děti.
Na základní školu už jsem nemohla, tenkrát se ještě neintegrovalo. Začala jsem jezdit do Prahy na školu pro žáky se zbytky zraku. Tam bylo jen deset dětí ve třídě. Vše bylo upravené pro výuku dětí se zrakovým postižením. Zvedací desky u stolu, velké osvětlení ve třídách, zvětšené učebnice a mapy. Psalo se jen fixem a učili jsme se od první třídy i Braillovo písmo. Velkou výhodou bylo, že jsme se učili používat lupy, dalekohledové brýle a jiné pomůcky, každý to, co mu bylo doporučeno od lékaře. Byla jsem na internátě, kam se sjížděly děti z celých Čech.
Velké plus nyní vnímám ve výuce prostorové orientace, kterou jsme měli každý týden pravidelně povinně, ve svém volném čase. Spočívalo to v tom, že jsme museli mít hodinu klapky na očích. Tenkrát to byly lyžařské brýle natřené barvou, abychom nic neviděli. Jako malí jsme si házeli s míčem s rolničkou nebo s plyšovým míčem, nebo jsme procházeli bludištěm za zvukem pípáku. Na druhém stupni začala výuka chůze s bílou holí pro všechny děti. Nejdříve jsme trénovali po dvoře, po velké zahradě školy a pak na schody, eskalátory, metro a do centra Prahy. Tenkrát jsme to měli tak trochu jako za trest, ale mnoho mých kamarádek a kamarádů přišlo o zrak úplně. Já ještě něco ukoukám, ale večer nebo v neznámém prostředí si hůlku vyndám, přece na sebe nebudu upozorňovat tím, jak si našlapávám opatrně obrubník. A ještě má zkušenost je, že lidi vám pak spíš nabídnou pomoc.
Na střední školu jsem chodila také do Prahy. Jsem vyučená čalounice a rok a půl jsem to po škole dělala. Byla jsem zvyklá žít mezi lidmi s různým zrakovým postižením. V zaměstnání byli zdraví a mně vznikal problém, styděla jsem se za to, že špatně vidím. Vystřídala jsem několik zaměstnání, bylo pro mě tenkrát těžké vysvětlovat, jak vlastně vidím, co už nevidím a vůbec komunikovat s nimi.
Věděla jsem, že je SONS a potom i pardubické TyfloCentrum, kde byla možnost jezdit na dvojkole. A to mě hodně zaujalo. Docházela jsem tam častěji a zúčastnila se hodně pobytových výukových kurzů: jak si hledat zaměstnání, jak komunikovat s lidmi, jak si efektivně rozvrhnout svůj čas nebo kurz sebepoznávání. Tohle vše pro mě bylo velkým přínosem. Dá se říct, že mi to otevřelo oči. Moc mi pomáhalo se potkávat s lidmi, co řeší to, co já. Chodila jsem na kurzy komunikace, volnočasové aktivity a výlety, sportovní aktivity a dovídala se o nových možnostech, jak si ulehčit život s postižením, a jaké jsou technické možnosti. Chodila jsem na počítačový kurz, a nyní mi pomáhá v práci. Naučila jsem se s novým telefonem, chodím na angličtinu, na trénink paměti, abych si udržela všechny schopnosti, co mám. Hodně poslouchám knížky. Hraju bowling a kuželky pod svazem zrakově postižených sportovců, jezdím na dvojkole a snažím se hýbat, to mě baví a udržuje mě to ve fyzické a psychické pohodě.
Díky celému TyfloCentru a všem přeji hodně zdraví!
Jitka
Mám vrozenou oční vadu, od čtyř let jsem jezdila každý rok dvakrát na šest týdnů do vojenské nemocnice v Hradci Králové. Lékaři tenkrát řekli mým rodičům, že brzy oslepnu. Naštěstí se mýlili. Na pravé oko jsem sice skoro neviděla, ale na levé jsem viděla dobře.
Když mi bylo kolem dvaceti let, lékaři zjistili, že moje oční vada je dědičná. Také jsem se dozvěděla, že se po třicátém roce bude zhoršovat. Tentokrát měli lékaři pravdu, zrak se mi stále zhoršoval. Byla jsem šťastná, že můj syn vidí dobře. Časem jsem dostala částečný invalidní důchod a průkazku ZTP. Oční lékařka mě dala adresu TyfloCentra Pardubice, ať se tam objednám.
V TyfloCentru jsem se dozvěděla, že bych mohla navštěvovat různé kurzy, například na počítač, angličtinu, a tím by se mně snáz hledala práce. Začala jsem chodit na počítač, potom na angličtinu, na různé kurzy, školení. Dozvěděla a naučila jsem se spoustu věcí. Také jsem se přitom seznámila s ostatními uživateli TyfloCentra, kteří chodili na různé volnočasové aktivity. Jezdili na výlety, chodili na turistiku, na Trénink paměti a Šikovné ruce. Ráda jsem se účastnila různých aktivit. Nechodila jsem pouze na Šikovné ruce, protože jsem nebyla šikovná, tak co bych tam dělala. Většinou jsem něco rozbila, zničila, mohla bych, spíš chodit na Nešikovné ruce. Nápady jsem měla, ale realizoval je můj manžel, který byl hodně šikovný a vždycky můj nápad přivedl k dokonalosti.
Časem jsem, ale chtěla zkusit i aktivitu Šikovné ruce, dozvěděla jsem se totiž, že nic není špatně, dobře je už to, že to zkusím, a dokonalé to být nemůže, protože na to moc nevidím. První návštěva Šikovných rukou skončila fiaskem, jeden z uživatelů se smál, co jsem to vytvořila, prý to vypadá, jak plíseň. Dotklo se mně to, ale řekla jsem si, že to budu zkoušet znovu. Časem se mě tvoření zalíbilo a stal se z toho můj koníček. Buď zkouším vyrobit něco, co jsme dělali v TyfloCentru, nebo hledám nápady na internetu, v televizních pořadech.
Tvoření se stalo mým velkým koníčkem a když se narodily moje vnučky, tak jsem se moc těšila, že se mnou budou také tvořit. Vyšlo to. Rády něco vyrábí, tvoří a malují. Obě jsou moc šikovné. Jsem šťastná za čas strávený spolu.
Se synem jsme byli v Praze na genetickém oddělení, tam zjistili, že já jsem poslední v řadě, kdo má tu vadu, on už ji nemá a ani jeho děti nikdy mít nebudou. Velice dobrá zpráva, to jsem si oddechla, že to u mě skončilo.
Kdybych jen naříkala, že nevidím, seděla doma a nudila se, časem bych přestala chodit mezi lidi a byla bych zatrpklá, takhle stále využívám to, co jsem se naučila.
Před deseti lety mně syn udělal bezbariérové bydlení, ve kterém se cítím moc dobře. Chodím mezi lidi, na různé akce, snažím se být v pohybu. Při venkovních aktivitách v TyfloCentru můžeme mít průvodcovskou službu, dodává nám to jistotu. Nechodím zatím pravidelně s bílou holí, ale nosím ji stále s sebou, občas ji používám při přecházení silnice, ale vím, že již brzy nastane čas, kdy se bez ní neobejdu. Ale i to jste mě naučili: "Deštník také používáš, když ho potřebuješ a nestydíš se za to!"
Něco o mém životě. Co mám o něm napsat? To není jednoduchá otázka, neboť kdosi řekl, že každý život by mohl být románem. Takhle zdržovat nechci, bude to jen něco málo, co unese rozměr tohoto malého časopisu.
Narodila jsem se v Uherském Hradišti, tedy na Moravě, v roce 1952. Kdy naši přesně přišli na to, že nevidím, jaksi nevyšlo se zeptat, ale babička mínila, že to poznala velice brzy. Mám světlocit, což trvá dodnes. Prý jsem šikovně lezla po zemi a lehce přelézala prahy. Sama mám se v paměti po zahradě honící naši bílou holubičku. Ona, než nakonec odletěla, běhala po trávě a já za ní. Snad si i chtěla hrát.
Předškolní doba byla pro mě dlouhá. V naší rozlehlé zahradě, kde se v létě daly válet sudy, v zimě sáňkovat, jsem trávila dlouhé hodiny. V brněnském internátě jsem se ocitla třetího září 1959 a setrvala tam devět let. Bylo by to na dlouhé psaní, ale leccos mě tam trpěliví učitelé i vychovatelé naučili. Na naší velké zahradě mě v dětství těšilo si hrát na písku, v dospívání pak samostatně chodit po cestičkách třeba i celé odpoledne.
Mezitím, v roce 1967, mi zemřel otec a byla zde otázka, zda bude na to, čistě finančně, abych mohla dál do školy. To jsem si moc přála. Původně gymnázium, ale pak se ukázala možnost praktičtějšího vzdělání, což zaujalo i mě, střední ekonomická škola. Další řešení, to nejméně náročné, mohl být i telefonní kurz. Povolání telefonisty tehdy znamenalo téměř jistotu slušného zaměstnání. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že na tři roky se přemístím do Prahy – Krče. Moji dva starší bratři slíbili mě finančně podporovat. Padla na to velká část jejich výdělků. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, zač jim mám být vděčna, protože sami teprve začínali pracovat a za pár let se oženili, byla by tedy dobrá každá koruna. Studium na střední ekonomické škole trvalo tři roky a nekončilo maturitou. Té se žáci téhle školy dočkali až možná za 10 let.
V Kláráku, jak se ona škola, dle starého zvyku, nazývala, jsem už téměř vstupovala do praktického života. Kolem též krásná velká zahrada, kde jsem to dobře znala, zas po ní celá odpoledne chodívala, někdy i jablka si nasbírala. A mimo veškeré dobové poměry jsem v Praze našla křesťanské přátele, kteří mi pro budoucnost pomohli v životní orientaci.
V roce 1971 mne přijalo ředitelství Státních lázní Luhačovic na místo telefonistky do Sanatoria Palace, odkud moje cesta života vedla do Lanškrouna, kde žiji s manželem dodnes. Zde jsem, už tehdy, podobné místo nenašla. Byly mi slepeckou tiskárnou nabídnuty korektury knížek v bodovém písmu, které tehdy obětaví lidé opisovali. Též sama jsem se podílela na různých opisech, třeba některých částí Nového zákona.
A chci leccos sdělit i méně formálně. Celá léta mě těšilo, někdy zas netěšilo, pozorování běhu života. Z toho vyplynula i touha vyjádřit svoje dojmy písemně. Od raného mládí básničkami, dnes to jsou spíše občasné fejetony. Obdivuji literáty, schopné i ochotné vydávat spousty knížek. Nemám zkrátka jejich výdrž, možná ani tolik inspirace. Na sklonku osmdesátých let mi vyšla knížka, označovaná za první bezbariérovou u nás, zvaná Dobromysl. Připravila ji těsně před změnami roku 1990 vzniklá agentura M – Art. Obsahuje hrst většinou drobných básní, ale ilustrace, za které opravdu nemohu, s nimi jaksi nekorespondují. Přesto, jako každého, mě první knížka potěšila. Přibližně v tutéž dobu vydal náš kamarád, mořeplavec pan Rudolf Krautschneider, sbírku veršů tělesně postiženého Pavla Beneše a mých, nazvanou Každý hledá svou Polárku. V drobném sešitku, ale také to bylo příjemné.
Píšu ráda, ač vím, že svět vnímám s určitým omezením. V časopise pro zrakově postižené Zora jsem v posledních letech publikovala zvláště rozhovory s dalšími zrakově postiženými i vzpomínkové ukázky z ročníku 1921 tohoto periodika. V jednom období s bývalými i ještě jsoucími telefonisty. S redakční skupinou, která se léty měnila, jsme vydávali měsíčník Křesťanská orientace. Články byly vybírány z různého tisku, hlavně církevního, někdy i z naší tvorby.
Pokud jde o školní vzdělání, pak jsem vděčna, že dlouho vládlo bodové písmo, takže jsem získala pro další léta potřebnou gramotnost. Sympatické bylo, že jsme se už od osmé třídy učili psát na běžném psacím stroji. Klávesnice nejdříve prvního jednoduchého počítače, zvaného Eureka, později běžných PC, pro mne nebyla problém. Jinak ale nevynikám technickými dovednostmi. I s manželem jsme vděčni za počítačové konzultace s Radkem Šmahou, při nichž oprašujeme zasuté a získáváme nové dovednosti. TyfloCentrum Pardubice organizuje leccos zajímavého, ale ostatních aktivit se účastníme pro vzdálenost dost příležitostně.
Dalo by se mnoho psát, ale tohle opravdu není román, jen stručné představení, i tak prodloužené. Život nevidícího není jednoduchý, ale lze v něm najít i tak mnoho radostných a spokojených chvil. Je dobré, a to se mi vždy nedaří, vážit si těch, kdo se nás snaží pochopit, v mezích možností pomoci. Nemají to jednoduché, neboť ani já si neumím představit život řekněme neslyšícího či těžce tělesně postiženého člověka.
A ještě maličko o mých zájmech. Spolu s manželem jsme docela dost cestovali, o čemž snad i někdy napíši víc. Celkově máme rádi přírodu a není nám lhostejný její stav. Též si občas ráda hraji s keramickou hlínou, leccos jsem schopna z ní vytvořit. A těší mě i vaření, občas i něco upeču. Přeji všem čtenářům příjemné naladění a trpělivost s těmi ostatními i se sebou.
Všechny zdraví Eva Budzáková z Lanškrouna
Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Ján Budzák, narozen doma, ve Ždiaru na Slovensku, v roce 1950. Na to, že nevidím, přišla moje teta. Naši byli ze situace velice nešťastni. A to ještě netušili, že budu jednou mít bratra ve stejné situaci. Je o čtrnáct let mladší a známý jako odborník na vše kolem počítačů a mobilních telefonů. Chodit jsem se naučil pomocí polštářku, který mne všude po domě provázel. Uměl jsem si ho najít po čichu a bezpečně na něj padal. Byl mi rok a půl.
Rodiče, prostí venkovští lidé, měli stále plno práce na polích a s dobytkem, ideálem tedy byly zdravé děti, které jednou převezmou hospodářství za ně. Z nedostatku času našich se dělo ledacos, párkrát mne nechali samotného zamčeného doma. Měl jsem opravdu hodnou babičku. Ta mě nosila na zádech a vůbec se o mě dobře starala. Měla pro nás dobroty ze své zahrádky. Zemřela, když mi bylo pět. Prožil jsem, ač vše nebylo jednoduché, opravdu hodně takříkajíc venkovské idyly. Doma nebylo rádio, ale v zimě se z lesů ozývalo vytí vlků. Jezdilo tak málo aut, že se kočky vyhřívali uprostřed silnice na letním sluníčku.
Do školy jsme nastoupili s dalším chlapcem z jiného konce vesnice. Objevil nás jeden z učitelů levočské školy pro nevidomé, když byl ve Ždiaru na dovolené. V září 1956 přípravná třída, což bylo tehdy běžné, aby měly děti víc času získat podstatné dovednosti pro další vzdělání. U nás se mluvilo po guralsky, což je nářečí hodně blízké polštině, ale za měsíc jsem zvládnul slovensky.
V Levoči, v internátě B, byly dost složité podmínky. Nosili jsme vodu ve vědrech z přízemí do druhého patra. Topilo se v kamnech. Šikovný pan učitel Zoričák se i vlastní prací s naší pomocí zasloužil o sportovní hřiště, kde jsme v zimě bruslili a pokoušeli se o něco, co připomínalo hokej, a v létě, kromě fotbalu, se věnovali lehké atletice. V pracovním vyučování se leccos vyrábělo, vrcholem byla ptačí budka. I zásluhou onoho učitele na lehkoatletických závodech koncem školního roku byli hoši z Levoče, i já, téměř vždy ti nejlepší. Byly to fajn výlety před prázdninami, spojené (kromě závodění) s poznáváním vždy jiného neznámého města a okolí i s trochou kultury. Soutěžili jsme s dětmi z podobných internátních škol v Brně a Praze, tak byla možnost se těšit na setkání se stejně postiženými kamarády téhož věku.
Z devítiletky to nebylo příliš daleko domů, ale potřeba vzdělání nutila cestovat mnohem dál. Se čtyřmi dalšími spolužáky jsem úspěšně udělal zkoušky na Deylák (nyní Konzervatoř Jana Deyla), což znamenalo na sedm let spoustu cest do Prahy a zpět. Na Malou Stranu dodnes rád vzpomínám. Měla svoje hospůdky, kde jsme debatovali s kamarády, i malebná zákoutí, a nedaleko Petřín! Na Karlově mostě koncertovali v roce 1968 dodnes známí kytaristé a zpěváci Paleček a Janík. Zažil jsem tam tedy vše kolem onoho roku a vůbec studentský život se vším všudy.
Pak jsem se rozhodl zůstat v Čechách. Po nevidící učitelce, která se odstěhovala, bylo místo na Základní umělecké škole v Lanškrouně. Kolega, který učil tamtéž, mi to přijel nabídnout. Tedy bylo rozhodnuto. Samostatné začátky byly nejednoduché. Byli zde známí, kteří pomohli i dobří noví sousedé, ale na mne toho ještě zbylo dost. Učil jsem pěknou hrst vidících dětí na akordeon a klarinet, ale spolu se žáky začínal na zobcovou flétnu. Já vždy o dvě lekce dál, nikdo tenhle nástroj přede mnou v Lanškrouně neučil. Za několik let se přidaly další učitelé. Hrál jsem na tenhle nástroj, v němž bylo třeba se zdokonalit, i s dalšími komorními skladbami na učitelských koncertech. Jindy jsem hrál zase na akordeon či klarinet. V Lanškrouně jsme léta měli Klub přátel hudby, kde vystoupil nejeden skvělý umělec. Ale nebylo nás moc, tak pro nedostatek financí klub před několika lety zanikl. Ale koncerty se stále konají. O různou kulturu mám zájem. Do divadla se moc nedostanu, ale myslím, že pro zrakově postižené jsou, pokud jde o dramatickou tvorbu, nejpřístupnější rozhlasové hry.
O radiotechniku jsem měl vždycky zájem. V éteru bylo hodně radioamatérů, ale jen jsem poslouchal. Zajímavý býval také provoz na takřečených síbíčkách, občanských vysílačkách. S leckým jsme rádi popovídali.
Těšilo nás cestování. Nejvíce po Čechách a Moravě. Krásné jsou Jeseníky, ale jako mladší jsem dost pochodil i Vysoké Tatry. To by ale bylo na vskutku dlouhé vyprávění a psaní.
A co bych řadil mezi základní životní zkušenosti? Myslím, že pro nevidícího člověka, nebrání-li tomu jiné okolnosti, je podstatné naučit se orientovat v prostoru. A nestydět se, i když zbylo ještě maličko zraku, vyrazit s bílou holí. Chodil jsem, to patřilo k frajeřině mládí, buď bez hole nebo s velmi krátkou. Mám značnou schopnost se orientovat, ač vskutku vůbec nevidím, v prostoru, ale hůl člověku pomáhá v každém směru. Odhalí překážky a upozorní okolí na naši situaci.
V TyfloCentru Pardubice se zdokonaluji s iPhonem, dobře použitelným nejen jako telefon. V mládí se mi líbilo navštěvovat samostatně různá města, poznávat je tak nějak po svém. Teď k nim přibyly Pardubice. Cestu do TyfloCentra už absolvujeme s manželkou samostatně, spoluobčané ochotně převedou přes náročné přechody. Myslím, že je dobré se nebát lidí. A měl bych ještě napsat, že zde už 40 let nežiji sám. Však manželka Eva o sobě také píše příběh!
A co vzkázat čtenářům či posluchačům? Život se zrakovým postižením není jednoduchý, ale najde se v něm mnoho toho, pro co lze být rád na světě.
Všechny zdraví Ján Budzák z Lanškrouna
Milí čtenáři, jmenuji se Mirka, je mi 55 let, jsem vdaná a mám jednoho syna. Ráda bych vám řekla svůj příběh.
Než jsem nastoupila do školy, myslela jsem si, že je všechno v pohodě, ale ve škole jsem neviděla na tabuli, tak se zjistila oční vada. Zpočátku jsem chodila do školy v místě bydliště na Pardubicku, kde byli ochotni mi pomáhat a brali moji oční vadu v potaz. Od šesté třídy jsem přestoupila do školy pro zrakově postižené v Litovli na Olomoucku, kam jsem chodila až do deváté třídy. Po ukončení základní školy jsem se šla učit do Vidnavy (městečko na hranicích s Polskem na Jesenicku) jako knihařka.
Po ukončení učení jsem chvíli pracovala v tiskárně, kde se vázaly knihy, a kde jim nevadila oční vada. Pak bylo moje pracovní místo zrušeno, tak jsem nemohla kvůli tomu, že špatně vidím, sehnat jiné pracovní místo.
Po čase se začal zrak zhoršovat a nepřečetla jsem nic jako dřív. V tu chvíli mi pomohla kamarádka, která mi řekla o TyfloCentru Pardubice, kde pomáhají lidem, co špatně vidí. Začala jsem tam docházet a postupně se naučila s počítačem a mobilem. Počítač i mobil mám mluvící, na běžných zařízeních kvůli tomu, že špatně vidím, nemůžu pracovat. Pomohla mi také lupa, která hodně zvětšuje a je také mluvící, takže můžu alespoň něco přečíst sama. Nemusím čekat na někoho, kdo vidí a přečte mně to. Na počítači si najdu na internetu, co potřebuji, napíšu dopis nebo udělám úkol z angličtiny, na kterou docházím také do pardubického TyfloCentra. I když mně angličtina nejde tak, jak bych chtěla, tak je to fajn, že trénuji paměť, učím se novým věcem a také se sejdu s přáteli z TyfloCentra a po angličtině se pobavíme u kávy.
Doma dělám všechny domácí práce, využívám kompenzační pomůcky, například teď v předvánočním čase hledám recepty na cukroví, lupa je pro mě nezbytná i například, abych se orientovala v tom, jestli mám hladkou nebo polohrubou mouku. Teď jen čekám, až někdo vymyslí mluvící troubu, která mi řekne, že cukroví je upečené krásně dozlatova. Když to nevidím, tak pomůže rodina nebo dobří přátelé. Dá se to vždy zvládnout.
Mirka V.
01.04. Pěškobusem po okolí – Betlém Hlinsko
03.04. Angličtina II.
03.04. Angličtina I.
03.04. Posezení v čokoládovně Bajer
08.04. Kuchtíci: Kanapky – jednohubky jinak
09.04. Plavání
10.04. Kafíčko ve Vysokém Mýtě
14.04. Kuželky
15.04. Trénink paměti
17.04. Angličtina II.
17.04. Angličtina I.
17.04. Kafíčko s fotkami z plesu
22.04. Vodicí psi v praxi: Vše, co
24.04. Cvičení pro zdraví
29.04. Cyklovyjížďka
30.04. Plavání
06.05. Setkání ke změnám v ceníku průvodcovských a předčitatelských služeb