logo TyfloCentrum.cz - odkaz na úvodní stranu

TyfloCentrum Pardubice, o.p.s.

Poskytovatel sociálních služeb pro lidi se zrakovým postižením v Pardubickém kraji

"SPRÁVNĚ VIDÍME JEN SRDCEM. CO JE DŮLEŽITÉ, JE OČÍM NEVIDITELNÉ." Antoine de Saint-Exupéry odkaz na fejsbuk TyfloCentra Pardubice

Příběhy o dobrovolnictví

 

Drahoš Milan

Formánková Radka

Hrdinová Jaroslava

Mairovská Zuzka

Pleskotová Hana

Prskavcová Milena

Schejbalová Romana

Tichá Veronika

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přejít kolem, dělat, že nic nevidím. Říkat si, on to někdo udělá. A co je mně vlastně po tom. Vždyť od toho jsou tady jiní a já už to nezachráním. I já jsem se řídil těmito tzv. moudrostmi, než jsem přišel na to, jaká je to ubožárna. Někdy se tak trochu zastydím, když vidím netečnost některých lidí a vzpomenu na sebe. Nebyl jsem jiný. Teď jsem dobrovolník. Nějak to nepřeháním, ale žije se mi lépe. Snažím se pomáhat tam, kde se něco dobrého dělá pro lidi. I když jsou mé možnosti omezené zrakovým postižením. Když se něco pěkného povede, tak mám z toho radost. Vždyť na světě je hezky a může být i líp.

Milan Drahoš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráda pomáhám lidem a hledala jsem možnost, jak bych mohla být někomu užitečná. Kromě toho bych ráda studovala psychologii a takováto činnost je pro studium velmi prospěšná. Tuto možnost mi poskytlo TyfloCentrum Pardubice v podobě dobrovolnictví. Velice pěkně mě zde přijali a vysvětlili mi vše potřebné. Našli mi na základě dotazníku vhodného člověka, se kterým si budu rozumět a který by mohl potřebovat moji pomoc. A tak se stalo, že jsem poznala velmi příjemnou starší paní, se kterou se scházím už půl roku. Chodíme spolu do obchodu, kde si koupíme něco dobrého a pak posedíme nad čajem či kávou. U toho jí přečtu letáky a pak si povídáme. Jindy zase zajdeme do TyfloCentra na Kafíčko nebo jen tak procházku. Nikdy se nenudíme a vždycky se těšíme, až se opět potkáme. Ze začátku jsem byla trošku nervózní, jak mi půjde role průvodce a "druhých očí", ale vše proběhlo a probíhá bez nejmenšího problému díky zajímavému zaškolení pracovníky TyfloCentra. A stejnou měrou za to vděčím i paní, kterou doprovázím – prostě mě do toho vtáhla a hotovo. :)

Co říci závěrem? Dobrovolnictví je úžasná věc, která Vám udělá radost. Pokud si chcete udělat radost, tak to určitě zkuste v TyfloCentru. Kromě doprovodu nevidomých lidí, můžete dělat i spoustu jiných věcí.. :) :)

Radka Formánková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letos na jaře, když jsem byla asi půl roku v důchodu a měla více času, chtěla jsem se zapojit v dobrovolnické činnosti, pomoci tam, kde je třeba a mít z toho dobrý pocit. Od svojí kamarádky jsem dostala tip na dobrovolnictví v TyfloCentru, kde se sdružují klienti špatně vidící či nevidící. Přes požadované proškolení a seznámení s touto problematikou, jsem se seznámila se svojí klientkou, která chtěla vypomoci s nákupy, zařizováním na úřadě a také si trochu popovídat o denních starostech. Dohodli jsme se na způsobu kontaktu a už to začalo fungovat. Jsem ráda, že mohu pomoci takovému člověku, a zároveň obohatit svůj život o nové kamarádství.

Jaroslava Hrdinová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Věřím tomu, že existuje hodně lidí, kteří nezištně pomáhají ve svém okolí, či vyvíjejí veřejně prospěšnou činnost. Já jsem měla pocit, že mi něco takového chybí. Proto jsem začala hledat, jaké jsou možnosti ohledně dobrovolnických služeb v Pardubicích. TyfloCentrum se mi líbilo tím, že nabízí dobrovolníkům různorodé aktivity včetně přímé práce se zrakově postiženými. Neměla jsem žádnou velkou zkušenost s tímto typem dobrovolnictví, ale po zaučení a vysvětlení, co taková práce obnáší, jsem se dostala ke své první uživatelce. Chodíme teď každý týden na procházky, pomáhám s předčítáním a hodně si povídáme. Odměnou mi pak je pocit dobrého skutku, hodnotně strávený čas a navázání kontaktu s příjemným člověkem.

Zuzka Mairovská

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsem uživatelkou služeb pardubického TyfloCentra, ale také jsem dobrovolníkem v TyfloCentru. Když jsem se dozvěděla, že bych se mohla stát dobrovolníkem, přestože jsem zdravotně postižená, neváhala jsem ani chvilku. I když jsem si sama sobě kladla otázku, zda budu TyfloCentru v něčem schopná pomoci. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily. Mám radost a dobrý pocit, že mohu být prospěšná jiným. Že má práce udělá někomu radost, že mohu TyfloCentru v něčem prospět. Jsem ráda, že mohu být v kolektivu lidí, se kterými si rozumím a kteří rozumí mně. Také si užiji hodně legrace, naučím se spoustu nových věcí, o kterých jsem dříve neměla ani tušení. Vlastně si rozšiřuji své obzory, protože si vyzkouším věci, se kterými jsem se nikdy nesetkala, nebo bych si myslela, že to nikdy nedokáži zvládnout. Každý rok v únoru se koná ples TyfloCentra, na který se velmi těším. Ten kouzelný večer vždy uteče velmi rychle, díky tomu, že jsem dobrovolnicí, vím moc dobře, co se za tou kouzelnou chvilkou skrývá práce a plánování, shánění sponzorských darů do bohaté tomboly. Pomáhám s balením tomboly a připravováním výzdoby na plesové stoly, každý rok máme originální výzdobu. Vyrábím výrobky pro TyfloCentrum na prodej, ruční práce mám velmi ráda, myslím si, že do ručních prací člověk vkládá trochu své dobré energie.

Hana Pleskotová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh o dobrovolnictví

Vracím se domů s látkami, šicím strojem v kufru a všelijakými šicími potřebami. Jsem nadšená a plná příjemných dojmů. Ty mám vždy, když scházím s dobrovolnicí Irčou na společném šití. Šití jsem si zamilovala už jako malá, když jsem trávila volný čas u babičky, která byla švadlena, a spolu s ní jsem se učila šít. Po asi 20ti letech jsem pocítila tu starou dobrou známou chuť opět sednout za šicí stroj a vyzkoušet si třeba i patchwork. Zkraje roku 2014 jsem si zakoupila první časopis o patchworku, úplně mě návody v něm nadchly. Ten den přišla do pardubického TyfloCentra zájemkyně o dobrovolnickou službu. Při společném povídání se zmínila, že jejím velkým koníčkem je šití patchworku a všeličeho dalšího. No není to úžasná "náhoda"? Domluvily jsme se, že by mě jako dobrovolnice pomáhala při Kurzu patchworku, kde by mi dělala "druhé oči". Sama bych se na kurz nepřihlásila, nestíhala bych šicí tempo "bystrozrakých". Kromě kurzu jsme spolu navštívily mezinárodní výstavu patchworku. A co mi dělá velkou radost, je naše společné šití, kdy mě Irča učí novým postupům, jak ušít například polštář, peněženku, apod. Co pro mě její dobrovolnická pomoc znamená? Díky Irče si můžu vyzkoušet všelijaké šité výrobky, na které bych si jinak v životě netroufla tím, že špatně vidím. Doslova se mi tím otevřely netušené možnosti, co vše můžu spolu s ní dokázat. A to jsem původně spolu s ní chtěla ušít "jen" sem tam jednoduchou kabelku nebo sukni! Irča má dar předat své schopnosti a veškeré šicí postupy srozumitelně vysvětlit a popsat. Pomyslnou třešničkou na dortu je to, že Irča je navíc prima žena, se kterou jsme si padly do oka. Troufnu si říct, že jsme se staly kamarádkami. Společné chvíle šití a povídání s ní pro mě znamená relax, možnost s někým sdílet své nadšení pro šití a radost. Díky Irče jsem si šití ještě víc zamilovala. Jsem jí vděčná za to, že se rozhodla jako dobrovolnice věnovat svůj čas i zkušenosti. DÍKY.

Milena Prskavcová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh o dobrovolnictví

Jak jsem se dostala k dobrovolnictví v TyfloCentru Pardubice? Vezmu to od začátku. V letním semestru 2014 na Kasuistickém semináři z tyflopedie k nám na Univerzitu do Hradce Králové zavítali pracovníci z TyfloCentra Pardubic, aby nám řekli různé příběhy z praxe. Vyprávěli nám o dvou dospělých ženách se zrakovým postižením v kombinaci s mentálním postižením, které byly odebrány z rodiny z důvodu zanedbané péče. Obě ženy byly umístěny do domova pro osoby se zdravotním postižením a TyfloCentrum začalo těmto ženám poskytovat službu sociální rehabilitace. Řekli nám, že k těmto ženám hledají dobrovolníka, který by jim pomohl se rozvíjet. Tento příběh mne hodně zaujal, ale protože jsem toho ve škole měla moc, tak se mi tento příběh schoval v některém šuplíčku v mé paměti.

Vzpomněla jsem si na příběh těchto žen až za 3 měsíce. Téměř v zápětí jsem zašla do TyfloCentra a zeptala se, jestli se mohu stát dobrovolníkem zmíněných žen. Upozornili mne, že už to přede mnou vzdali dva dobrovolníci a není to u obou žen snadné. Nejdříve jsem za nimi jezdila spolu s pracovníky TyfloCentra, odchytila jsem od nich, jak k nim mám přistupovat, co mám u nich rozvíjet apod. Postupem času jsem za nimi začala pravidelně dojíždět sama. Začala jsem pro ně vymýšlet různé činnosti, které by je bavily. Když se zpětně podívám, co dokázaly udělat před rokem a co dokážou teď, tak je to obrovský pokrok. Dříve jen seděly, předměty se jim musely podávat. Dnes se to řídí hlavně podle jejich nálady. Umí si samy najít předmět, vzít do ruky, prohlížet, hrát si s ním. Někdy jsou neposedné a nevydrží sedět na místě. Snaží se komunikovat s okolím prostřednictvím broukání a některými citoslovci. Je toho spoustu, co bych sem mohla zmínit. Mám z nich velikou radost.

Co mi dobrovolnictví přináší? Dobrý pocit ze smysluplného trávení volného času. Potěší mne, když udělají jakýkoliv malý pokrok v rozvoji. Udělá mi velkou radost, když mne poznají. K tomu mám jako bonus praktické zkušenosti do budoucnosti, protože až vystuduji, stane se ze mne speciální pedagog

Romana Schejbalová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak jsem se stala dobrovolnicí v TyfloCentru Pardubice

Tou dobou jsem byla ještě na gymplu, když mi mamka oznámila, že je pozvaná od Dany Stoklasové, ředitelky TyfloCentra v Pardubicích a její dlouhodobé kamarádky, na pardubickou pobočku TyfloCentra na osvětovou přednášku, a zeptala se mě, zda se nechci také účastnit. Řekla jsem tedy, že jo. V TyfloCentru jsme se usadily do křesílek a Dana nám začala vyprávět o lidech se zrakovým postižením. Přiblížila nám jednotlivé zrakové vady prostřednictvím simulačních brýlí a obeznámila nás s činností TyfloCentra a jakým způsobem je možné lidem se zrakovým postižením pomoci. Také nás informovala o dobrovolnické činnosti, do které se může zapojit prakticky každý s chutí pomoci uživatelům TyfloCentra či samotné organizaci.

Až do té doby jsem o existenci TyfloCentra a jeho aktivitách neměla ani ponětí. Po této osvětové přednášce jsem na činnost TyfloCentra a osoby se zrakovým postižením často myslela a po nějaké době se tedy rozhodla Danu znovu kontaktovat a přihlásit se jako dobrovolnice.

Teď je to již několik let, co dobrovolnictví vykonávám. Z důvodu časového vytížení bohužel ne pravidelně, ale na osvětové akce, kde lidem přibližujeme náplň TyfloCentra a život osob se zrakovým postižením, se vždy těším a domů se vracím s pocitem užitečnosti a pozitivnějším přístupem k životu. Až díky dobrovolnictví v TyfloCentru jsem se osobně setkala s nevidomými či zrakově postiženými lidmi a měla možnost seznámit se s jejich osudy a přizpůsobení se v každodenním životě. Poznala jsem, že lidé, kteří svět nevidí očima, ale poznávají ho prostřednictvím ostatních smyslů, se dokáží bavit mnohdy lépe než lidé, kteří očima svět vnímají, a že jejich síla a chuť do života si zaslouží nejenom veliký obdiv, ale hlavně obrovskou podporu a uznání od každého z nás. Zkušenost v TyfloCentru mi umožnila srovnat si určité životní hodnoty a uvědomit si, že když se i lidé, kteří nemají možnost vnímat svět kolem sebe prostřednictvím zraku a žijí v nekonečné tmě, dokáží radovat, bavit a být šťastní, tak že by se lidé, kteří mají tu možnost vidět svět kolem sebe v jasných barvách, měli občas zamyslet, zda ty malichernosti, kterými si často kazí jinak hezké dny, za to stojí a zda by nebylo lepší si toho života prostě jen naplno užít. Koneckonců žijeme jen jednou.

Veronika Tichá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Pracoviště TC Pardubice


Partneři a dárci


Kalendář akcí


Zveme Vás

Doporučujeme